Co víme o vlku

Vlk je zvíře žijící společensky. Nebylo by psí věrnosti, psí oddanosti a lásky k lidem, kdyby předkové psa – vlci – žili samotářsky. Základním společenstvím vlků je smečka. Ve smečce má každý svoje místo a výrazně je respektován vůdce smečky. Na rozdíl od divokých psů se ve vlčí smečce vytvářejí vlastně dvě linie hierarchické struktury – jedna mezi samci, druhá mezi samicemi. Na vrcholu stojí rodičovský pár, dominantní vlk a vlčice. Vlk pak udržuje pořádek mezi ostatními samci, vlčice si zase hlídá podřízené samice. Vlci jsou obecně méně agresivní než domácí psi. Vlčí pár žije monogamně, partnerství je velmi pevné, často celoživotní. Vlk je šelma a proto jeho hlavní potravou je maso. V žaludku ulovených vlků byly nalezeny zbytky různých zvířat, ptáků, ryb, hmyzu, různé lesní plody, zrna obilí, tráva, kořínky i houby. Vlk má v zubech mimořádnou sílu. Kromě toho, že rozdrtí i silné kosti zvěře, překouše drát pletiva, přeskočí ohradu s ovcí v zubech a je popsán případ, kdy velký lesní vlk po zakousnutí 260 kg těžkého hříběte, jej ještě táhl 60 metrů k lesu. Protože člověk narušuje soustavně rovnováhu v přírodě, připravuje vlka o jeho přirozenou potravu. Proto vlk hledá potravu i mezi domácími zvířaty. Vlku nelze vysvětlit, že snadno dosažitelné ovce nebo skot nemůže lovit, zvláště když v krajině už nic jiného k lovu nemá.

Schopnosti vlků

Vlk má vysoce vyvinuto sociální cítění, má mnohem lepší orientační smysl než pes. Rychlost jeho klusu je od 11 km do 20 km/hod. Při cvalu vyvine rychlost 40 až 50 km/hod. Mají oproti stejně velkému psu delší krok. U vlka je silnější chrup nežli u psa, zejména jsou větší špičáky a trháky, zkus je nůžkový, ale i klešťový. Oko je nápadné světlé barvy. Sluch je výborně vyvinut, slabý šelest zachytí na vzdálenost 25-30 metrů, (zatímco člověk jen na vzdálenost 3-4 metry). S tím souvisí i jeho hlasové projevy. Vlk vyštekne pouze ojediněle a krátce. Zato škála ostatních hlasových projevů je u něho široká. Zrak má vlk lepší nežli pes. V noci vidí 2× lépe.

Křížení vlka se psem

Ke krytí vlčice byli vybráni 2 psi plemene německý ovčák, kteří splňovali podmínky kvalitního odchovu. První pes byl klidný, výborně ovladatelný a vycvičený, druhý byl agresivní, hůře ovladatelný, rovněž vycvičený. Oba byli vlkošedí a v chovu vyzkoušení. Při prvém hárání v roce 1957 se nepodařilo vlčici nakrýt, protože se před psy schovávala v boudě. V roce 1958 začala vlčice hárat 15. března. Dvanáctý den se změnilo její chování ke psu, který byl umístěn ve vedlejším kotci. Vlčice se otírala o pletivo a očichávala jej. Třináctý den byl pes vpuštěn do kotce k vlčici, ta zůstala stát u boudy a když se k ní pes přiblížil, kousla jej do krku. Pes uskočil, stáhl ocas mezi nohy a bežel k východu z kotce. Vlčice na něho začala znovu útočit. Když se nebránil, tak se na něho vrhla a z boční hrudi mu vytrhla kus kůže velký jako dlaň. Druhý den byl k vlčici vpušten druhý, agresívní pes. Chování vlčice se opakovalo. Když jej však vlčice napadla, pes se bránil a uchopil ji se shora zan krk a několikrát s ní zatřepal. Chování vlčice se tím zásadně změnilo. Začala před psem pobíhat, navzájem se očichávali a nastaly mezi nimi námluvy. Po 15 minutách seznamování se vlčice zastavila a pes ji nakryl. Po nakrytí, které trvalo 2 minuty se vlcice snažila dostat od psa. Válela se pod ním, kňučela, kousala jej do nohou, po pouhých 3 minutách došlo k odpojení od psa. Pak zalezla do boudy a pes zůstal v kotci. Za 4 hodiny vylezla vlčice z boudy a pes ji znovu nakryl. Chování vlčice po nakrytí se opakovalo. Takto byla vlčice kryta každý druhý den až do 20. dne hárání. 61. den po prvém nakrytí fena v noci porodila.

Pro značnou agresivitu vlčice k ošetřovateli se podařilo prohlédnout vlčata až 10. den. Bylo jich 5 a vážila 9 dkg. Od 25. dne vlčata začala vykukovat z boudy a 29. den poprvé z boudy vylezla a začala se rozlézat po kotci. Na příchod ošetrovatele reagovala okamžitým útěkem do boudy. Protože vlčice zůstala venku, ukazovalo to na vrozenou nedůvěru k neznámým podnětům. Když se ošetrovatel přiblížil k boudě, postavila se vlčice před boudu a vycenila na něho zuby. Kolem 30. dne věku vlčat je vlčice začala přikrmovat ze žaludku. Vlčata začala žrát rovněž kousky masa, které jim byly hozeny před boudu. Převážně se zdržovala pohromadě v blízkosti matky. Jejich denní režim začínal po rozednění, kdy vylezla z boudy a 10–12 minut si hrála. Pak začala žrát. K tomu jim stačilo 5–6 minut. Následovalo opět hraní ve výběhu i v boudě, kterého se zúčastnila i vlčice. Za 15–20 minut opět zalezla do boudy k odpočinku. Ten trval 50–60 min., po něm následoval příjem potravy a opět hra 15–20 min. Tento rytmus se opakoval až do setmění. S přibývajícím věkem se u nich prodlužovala doba hraní, ale i spánku. Hry probíhaly většinou ve dvojicích, ale když došlo k intenzívnímu boji, často se připojila i ostatní vlčata. Zajímavé na tom bylo, že pomáhala zpravidla silnějšímu. Tak se začal vytvářet základ hierarchie smečky. U dominantních jedinců jejich agresivita narůstala a ve stáří pěti týdnů již bylo možno rozpoznat, jaké postavení bude mít každý jedinec ve smečce.

 Brit a karpatská vlčice

První poznatky

Kříženci prvé generace jsou typem i chováním vlčí. Jen ojediněle se vyskytl jedinec, který se v něčem částečně odlišoval. V druhé generaci při spojení kříženců se psem je potomstvo anatomicky ze 70–75% podobné vlku. Při společné výchově se psy, se kríženci podřizují psům až do stáří 8.–10. měs. Pak začnou bojovat o postavení ve smečce a ve většině případů tento boj vyhrají. Třetí generace kříženců při spojení se psem si zachovává ješte v 60–75% anatomické znaky vlka. Ve vrzích se nevyskytují jedinci s převládajícími znaky psa. Je možné nakrýt také třetí generaci psem, ale pouze zvířata s převládajícím typem vlka. K udržení typu je nutno zařazovat do chovu zvířata dominantní s výrazným fenotypem. K získání zvířat všestranně upotřebitelných nelze použít k chovu ani výrazně agresívní, ani bojácná zvířata. Kříženci s anatomickými znaky vlka si udržují i vlčí vytrvalost v pohybu a vysoký temperament. Provedené zkoušky potvrdily, že uběhnou nepretržitě až o 50% delší vzdálenost nežli něm. ovčáci, aniž by měli nerovnoměrně prošlapané polštářky na tlapách, což je bežné u psů. Mají výraznější orientační reakci, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch, čich i zrak. Rovněž osrstění je u nich kvalitnější, s větší isolační schopností.

Vznik československého vlčáka

Chovatelským cílem bylo vytvořit nové nezdegenerované plemeno s neobyčejnými vlastnostmi. Původním záměrem bylo jen ověřit v experimentu, zda může být přikřížením vlků zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost služebních psů u Pohraniční stráže. V civilním chovu pak již od počátku platí pravidlo: Československý vlčák se má co nejvíce podobat vlku. I současný, mezinárodně uznaný standard ríká: „Stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka, je vysoce temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady pro všestrannou upotřebitelnost. Spolu s pevným zdravím, vitalitou, přírodními instinkty, nezávislostí, odolností a jemnou krásou dítěte přírody přináší světu i významné poselství: Nezakrývá svůj přírodní původ.

Od kříženců k plemeni

Pokus s křížením německých ovčáků s vlky byl připravován od roku 1955, první vrh kříženců se narodil v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích dne 26. května 1958. V letech 1964–1965 jsou publikovány výsledky křížení a směry dalšího výzkumu, současně již existuje myšlenka na vznik nového plemene, navzdory téměř hysterické reakci některých chovatelů německého ovčáka. První znění standardu bylo vypracováno ing. K. Hartlem v roce 1966. V té době byli na světě již čtyři filiální generace kříženců z první linie, založené vlčicí Britou a německým ovčákem Cézarem z Březového háje, a dvě filiální generace z druhé linie po stejné vlčici a německém ovčáku Kurt z Václavky. V roce 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další krížení. Byl spojen vlk Argo s fenou německého ovčáka Astou z SNB. Mezilinioví kříženci začali být označováni zkratkou ČV = český vlčák. Avšak ani v roce 1970 nebyla povolena jejich registrace plemennou knihou, přestože v rukou civilních chovatelů bylo již 56 kříženců a u ozbrojených složek sloužilo více než sto jedinců. Další žádost byla zamítnuta v roce 1976. V sedmdesátých letech pokračoval chov především v novém kynologickém zařízení blízko Malacek, které náleželo k Bratislavské brigádě Pohraniční stráže. Zde obohatil populaci třetí vlk – Šarik. V roce 1974 byl spojen s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže. Až po usilovném jednání v závěru roku 1981 povolil český svaz chovatelů ustanovení Klubu chovatelů tohoto plemene a zápis odchovu do plemenné knihy.

Na prvním obrázku se nachází Ing. Karel Hartl, vlevo při posuzování psa.

Na druhém obrázku se nachází: Rep z PS, rok 1990, v 11-ti letech předveden na světové výstavě psů v Brně ve třídě veteránů. Rep se nadlouho stal předlohou a prostředkem k vytvoření žádoucího typu československého vlčáka. Sám Rep pocházel z přibuzenské plemenitby otce na dceru a spočítáme-li matematicky vlčí krev v jeho žilách, dostneme číslo 42%. Za svou kariéru krycího psa dal přes 250 potomků! Na svou, ale i dnešní dobu a málopočetné plemeno ČSV, číslo neuvěřitelné. 

Čerpala jsem z knihy "Československý vlčák" od Ing. Karla Hartla a  Jindřicha Jedličky.