Poddruhy
Arktický vlk
Canis lupus arctos
Photo © Monty Sloan / Wolf Park
Domovem vlka arktického jsou rozsáhlé pustiny pokryté sněhem a ledem, vzdálené tisíce kilometrů od nejbližšího stromu. Teplota zde klesá až k - 70 °C, navíc zde neustále fouká vítr. Tyto nehostinné oblasti jsou velmi řídce osídleny lidmi, díky čemuž arktický vlk stále ještě obývá 95 % původní oblasti. Proto také není na rozdíl od ostatních poddruhů vlka zařazen mezi ohrožené druhy.
V nezalesněné krajině jsou vlci velmi lehce pozorovatelní. Právě pozorování arktických vlků odhalilo spoustu do té doby neznámých faktů, které byly vztaženy i na ostatní poddruhy vlka. Téměř vše, co je o arktických vlcích známo, pochází z letních pozorování. Jejich aktivity v době polární noci jsou jen velmi málo prozkoumané.
Vlci mohou přežít při extrémně nízkých teplotách hlavně díky své srsti. Na rozdíl od jižněji žijících vlků mají mnohem hustší podsadu, která je před zimou dokonale chrání. Barva srsti je většinou bílá, takže splývá se sněhem a tvoří maskování. Oproti jiným vlkům mají mírně kratší čenich. Jejich hmotnost je často vyšší než 50 kg - větší váha pomáhá lépe udržovat tělesné teplo. Největší však nejsou vlci arktičtí, ale vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Mláďata se rodí později než u jiných poddruhů - většinou na konci května. V jednom vrhu je zpravidla 1 – 6 štěňat.
V oblastech kde žijí arktičtí vlci je jen velmi málo rostlinné potravy, takže zde žije jen málo býložravé zvěře. Aby se zde vlci uživily, musí mít obrovská teritoria o rozloze často větší než 1000 Km2. Jako kořist vlkům slouží karibu, pižmoňi, arktičtí zajíci, lumíci a ptáci.
Červený vlk
Canis rufus
Vlk červený žije na jihu USA - na Floridě, v Severní a Jižní Karolině, v Georgii a Alabamě (viz. mapka vpravo).
Vlk červený je velmi podobný kojotovi a často s ním bývá zaměňován. Je větší než kojot, ale menší než vlk šedý. Samci váží průměrně 17 – 34 kg a měří 1,3 – 1,6 m, samice jsou lehčí: 16 – 24 kg a menší: 1,2 – 1,4 m. Barva srsti je kaštanově hnědá až načervenalá s černým flekem na zádech a na ocasu. Výjimečně se mohou vyskytovat i jedinci celí černí.
Vlci červení jsou více samotářští a loví většinou sami. Ve smečkách loví pouze velká zvířata, která by sami neulovili. Potrava je velmi závislá na nabídce území na kterém žijí. Jsou schopni ulovit i vysokou zvěř, ale většinou loví hlavně malá zvířata např. mývali, vačice, ondatry, králíky a ptáky.
Vlci červení mohou žít v různých prostředích jihovýchodní a východní části severní Ameriky. Potřebují dostatečné množství kořisti a minimální osídlení lidmi. Dříve obývali území východního Texasu - oblast jižně od Missouri a severovýchod USA.
V roce 1973 byl zahájen program počítající s vyhubením volně žijících červených vlků a jejich chovem v zajetí. Tento program byl bohužel úspěšný a roku 1980 již v divočině nežili žádní vlci červení. V roce 1987 začal program na jejich opětovné vrácení do přírody - červení vlci byli vypuštěni v Alligator River National Wildlife Refuge na severovýchodě Severní Caroliny. V současnosti žije v Severní Carolině asi 80 vlků červených.
Mexický vlk
Canis lupus baileyi
Vlk mexický je ze všech poddruhů vlka nejvzácnější. Je o něm známo jen málo údajů, protože většina populace byla vybita dříve, než začali jakékoli výzkumy. Nejvíce informací pochází od trapperů, takže jejich věrohodnost je sporná.
Vlk mexický váží průměrně 35 až 45 kg a měří 140 až 170 cm. Páří se v lednu a na začátku března, v jednom vrhu bývá 4 až 6 štěňat. Žijí převážně v horských lesích které jim poskytují více kořisti, vodních zdrojů a úkrytů než poušť. Loví hlavně menší kořist, díky čemuž je smečka menší než smečky ostatních poddruhů vlka. Průměrná smečka má maximálně 5 až 6 členů a obývá teritorium o rozloze několika set kilometrů čtverečních.
Vlk mexický byl zapsán mezi ohrožené druhy v roce 1976. Původně se vyskytoval v oblasti začínající na jihozápadě od Mexico City a táhnoucím se až do jižní Arizony, Nového Mexika a Texasu - viz mapka pod článkem. Současné rozšíření není známo. Poslední ověřené pozorování mexického vlka v divočině pochází z roku 1980. Pozdější zprávy pocházející z Mexických hranic se nepodařilo ověřit.
Ethiopský vlk
Canis simensis
Původně byl považován za druh lišky, protože díky dlouhým nohám, kaštanové barvě srsti, dlouhým uším a hustému ocasu je liškám velmi podobný. Nedávno se ale zjistilo, že je více příbuzný vlkům než liškám a byl zařazen mezi poddruhy vlka. Předpokládá se, že je potomkem vlků, kteří přišli do Afriky ze západní Evropy a Ruska na konci poslední doby ledové.
Vlk ethiopský je rozšířen pouze na velmi malém území v Ethiopii (viz. mapka vpravo). Žijí v horských pustinách porostlých pouze nízkou vegetací v nadmořských výškách nad 3000 m.
Kožich vlka ethiopského má červenohnědou barvu s bílými skvrnami na krku a na hrudi. Konec ocasu bývá černý. Ethiopský vlk je malý, v kohoutku měří 60 cm a váží 15 – 18 kg (samice 13 – 16 kg). Typický je pro něj dlouhý čenich, velké uši a hlava připomínající hlavu šakala.
Živí se hlavně hlodavci, ale občas loví i mláďata velkých zvířat a někdy také požírá mršiny. Loví hlavně ve dne a když je hodně potravy, schovává si jí. Velké krysy, kterými se živí, žijí pod zemí a na povrch vylézají pouze pro potravu. Vlci na ně trpělivě čekají na povrchu a chytí je jakmile vylezou ven. Loví převážně sami, ačkoli se často během dne a hlavně za soumraku sdružují do skupin.
Stejně jako ostatní vlci často žijí ve smečkách o šesti až sedmi jedincích. Páření probíhá na konci podzimu nebo začátkem zimy. Rozmnožuje se pouze alfa pár, ostatní členové smečky jim pomáhají s výchovou mláďat. V jednom vrhu může být až sedm mláďat. Mláďata se rodí v brlohu, který bývá dost velký a může mít i několik vchodů.
Vlk ethiopský je kriticky ohrožený a jeho populace činí pouze 500 – 600 jedinců. Největší nebezpečí pro jeho přežití představuje spásání vegetace dobytkem. Na území kde byla většina vegetace spasena totiž může žít pouze malé množství hlodavců, kteří jsou hlavní potravou vlků. Vlci jsou v Etiopii chráněni zákonem a většina populace žije uvnitř národních parků. Prosazování ochrany je však těžké vzhledem k tomu že se tito vlci zpravidla nebojí lidí, což z nich činí snadný cíl pro lovce.
VLK HŘÍVNATÝ
Český název : Vlk hřivnatý
Latinský název : Chrysocyon brachyurus
Třída : savci
Řád : šelmy
Popis : Vlci hřívnatí dorůstají délky 95 – 107 cm, s ocasem dlouhým 35 – 49 cm. V kohoutku měří 70 – 90 cm, váží 20 –25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem.
Páření probíhá na konci jara, 2 – 5 mláďat přichází na svět v průběhu srpna a září. Mláďata dospívají ve jednom roce. Dožívají se 16 let. Vlci hřivnatí jsou monogamní, na celý život mají jediného partnera.
Vlk hřivnatý patří mezi všežravce. Nejraději loví divoká guinejská prasata. Jinak se živí králíky, hlodavci, ještěrkami, žábami, ptáky, rybami a hady. Široké patro mu umožňuje drtit ovocné plody. Loví především za soumraku a v noci
